Rodičovské peripetie a BaZi

Včera jsem byla na skvělém kurzu hormonální jógové techniky u Šárky Simonidesové, kde jsem si skvěle pokecala jak se svými vaječníky, tak i s lektorkou a dalšími účastnicemi. :-) A když jsem tak poslouchala Šárčin příběh o tom, jak její rodiče prosadili, aby šla na gympl a pro ni to znamenalo takový tlak (učení, výkon, prostředí), že se nakonec "šprajcla" a nešla na vysokou, uvědomila jsem si, že její příběh je vlastně skoro úplně opačný než ten můj.

U mě se asi ani nijak zvlášť nečekalo, že půjdu na vysokou, nikdo v rodině vysokoškolské vzdělání neměl, rodiče mě k ničemu netlačili a ani mě příliš nikam nesměřovali. Společně jsme vybrali obor, který nám přišel praktický z hlediska dalšího uplatnění a já v něm vystudovala nejen střední, ale následně i vysokou školu. Jenže znáte to... úplně jsem se nestrefila do toho, co mě opravdu zajímá a co by mě bavilo, případně v čem jsem fakt dobrá...

A když se na ty dva příběhy podívám shora, vidím dvě opačné polarity, ode zdi ke zdi, jin a jang. Dívat se na věci z jin-jang perspektivy mi poslední dobou přijde dost inspirativní – a také mi to pomáhá objevit souvislosti, které mi dřív unikaly. Zatímco Šárčin příběh doslova křičí jangem – tlak, směr, výkon, očekávání, ten můj zase zavání totálním jinem – rozvolněnost, pasivita, vyčkávání, nezasahování.

Je to jako příběh řeky: když ji "převálcujete" jangem, narovnáte ji a pro jistotu její koryto ještě zatrubníte, voda rychle proteče a krajina vyschne. Když se však řeka ponechá zcela sama sobě, postupně se rozlije do krajiny a její tok se vytratí. V obou případech krajina strádá.

A teď si pojďme představit, že ta řeka je moje dítě. A já jsem rodič, který chce pro své dítě to nejlepší. Pak nechci tu řeku vtěsnat do koryta svých představ, ambicí a nenaplněných snů a hnát ji směrem, který jsem jí vybrala já. Zároveň ji ale nechci ani ponechat úplně samu sobě a čekat, kam se rozlije.

A tak se snažím pozorovat, kam ta moje malá řeka přirozeně teče, co jí jde, co ji přitahuje, kde nabírá rychlost a kde se naopak zasekává. A pak využít svůj větší rozhled a zkušenosti k tomu, abych jí ukázala možné cesty. Někdy trochu postrčila, jindy přibrzdila a někdy měla dost rozumu na to, abych nedělala vůbec nic. A to je vlastně to dobrodružství. A někdy taky docela jízda.

Protože jak poznám, co je opravdu její, a co už do ní promítám já? Je to skutečně její talent, nebo bych si jen přála, aby v tom byla dobrá? Potřebuje trochu popostrčit, protože si nevěří, nebo ji tlačím někam, kam vůbec nechce? Vidím před ní skutečnou překážku, nebo jen něco, čeho se ze své vlastní zkušenosti bojím já? A kde končí moje role zkušenějšího průvodce a začíná snaha určovat její tok?

A právě proto mě tak zajímá BaZi. Svoje děti samozřejmě známe. Jsme s nimi v každodenním kontaktu, tak nějak je máme "načtené". Víme, že jedno potřebuje víc času, druhé se vrhá do všeho po hlavě, že něco jim jde skoro samo a jinde to drhne, i když se snaží. Jenže něco cítit je jedna věc a umět to uchopit a pojmenovat je věc druhá. A právě tady mi BaZi přijde fascinující.

BaZi totiž dokáže dát určitý tvar tomu, co jinak jen tušíme. Pomocí pěti prvků a jejich vzájemných vztahů popisuje, jaká energie v člověku přirozeně převládá, kam směřuje jeho pozornost, jakým způsobem se projevuje, co ho podporuje, co ho naopak stojí hodně sil, kde může mít svoje slepé místo a kde naopak pluje jako po másle – a ještě si to máslo maže na chleba.

Samozřejmě BaZi není křišťálová koule ani absolutní návod na člověka. Neřekne mi, na jakou školu má moje dítě jít, čím se má živit ani kudy přesně má vést jeho životní cesta. Ale je to jeden z nástrojů, který mi pomáhá tu malou řeku lépe poznat. Abych ji zbytečně nenarovnávala tam, kde potřebuje zatáčku, ale zároveň ji nenechala rozlít tam, kde potřebuje břehy.